THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Trevor William Church je jedním z těch hyperaktivních hudebníků současnosti, kteří nectí tradice velící vydávat desky v „rozumných intervalech“. Pojem dávám záměrně do úvozovek, neboť tento je velmi relativní a pro mnohé značně svazující. Podívejme se například na australské čipery KING GIZZARD & THE LIZARD WIZARD, jejichž nahrávací tempo je vražednější než nasazení oddělení dálniční policie Kobra 11. Americký hudebník na to jde s podobnou vervou a servíruje nám jednu desku za druhou.
Prozatím naposled se nám připomíná začátkem letošního března, kdy tradičně bez přílišné propagace vychází album „Dreamers“. Tvorbu HAUNT zas nesleduji natolik pravidelně; přiznávám se, že mám trochu problém udržet tempo tvorby zběsilých kapel tohoto typu, takže úplným přehledem v tomto směru nevládnu. Nicméně podle všeho se Trevor nijak nevzdaluje ze svého teritoria, kterým je melodický heavy metal „historického“, nebo chcete-li old school střihu. Jako referenční nahrávku bych rozhodně doporučil album „Burst Into Flame“ z roku 2018. Ta v sobě skrývá velmi dobře se poslouchající kolekci písní žánrově se pohybujících někde na pomezí hard rocku a heavy metalu, kterým nechybí patřičně stylové riffy, srdceryvná kytarová sóla a povedené melodické linky.
Základním předpokladem k vysoké kadenci vydáváných nahrávek je schopnost udržet jejich kvalitativní úroveň. Bez ní skončíme u onoho otřepaného rčení o kvantitě přebíjící kvalitu. „Dreamers“ je v tomto ohledu nahrávkou, jež svoji existenci bez problémů obhájí. Nepřináší sice nic extra nového, ale na kovový odlesk předchozí tvorby HAUNT rozhodně nezanese nepříjemnou rez. Skromná půlhodinová stopáž a sbírka na poslech nenáročných a chytlavých písní však zároveň nabídne více, než jen takovou tu pohodovou metalovou zábavu.
Trevor je v první řadě velmi schopný skladatel a, dá-li se to v takto pojaté muzice říct, i slušný hitmaker. Jeho skladby sice zcela jistě nevezmou útokem žádné žebříčky, ale cit pro zapamatovatelné melodie mu rozhodně nelze upřít. Dá se namítnout, že některé motivy balancují občas na hraně vtíravosti, ale ta tenká hranice mezi vkusnou melodií a bohapustým kýčem je pro tohoto amerického hudebníka výzvou, které se rozhodl pravidelně čelit. Letošní album představuje pro tuto disciplínu něco jako tutorial anebo how-to. Přeloženo do češtiny – skladby téměř výhradně útočí na první signální, doslova vám běží vstříc a ani nachvíli nedovolí, aby na vás, coby na posluchače kladly příliš vysoké nároky.
Takhle podáno to pochopitelně zní jako bych popisoval nějakou sbírku metalových boublegumů, ale skutečnost je poněkud jiná. HAUNT totiž perfektně zvládají řemeslo dobré (heavy) metalové písně, která dokáže jak pobavit, tak i nabídnout odpovídající muzikantskou úroveň. Melodické linky vám asi dokáží ve většině případů evokovat leckeré veličiny spíše z dávnější minulosti, ale na druhou stranu to masivní množství nahrávek skupiny nabídlo i osobitý rukopis, který je už jasně rozpoznatelný. HAUNT v podstatě stále ještě z nedávných počátků své tvorby plavou na retro vlně vzývající zvuk převážně zámořských kapel z 80. let. Dominují tklivé a výrazné refrény, které často evokují atmosféru sluncem prozářené jízdy v kabrioletu po kalifornském pobřeží.
Je renesance heavy metalu, kterou v posledních letech zažíváme jen prázdným trendem anebo přirozeným vývojem věcí? Za mě osobně je odpověď zcela jednoznačná ve prospěch druhé možnosti. Ať je to ve skutečnosti jak chce – tvorba skupin jakou jsou španělští HITTEN prostě nemůže být výsledkem vyčůraného kalkulu. Tak upřímně a kvalitně znějící nahrávky, jakou je i páté album kapely, jež vyšlo loni v listopadu, se zas tak často nerodí ani napříč celým žánrovým spektrem. Pětice pocházející z města Murcia se prezentuje velmi chytlavým a vyzrálým materiálem, který si bere to nejlepší jak z amerického, tak i evropského heavy metalu osmdesátkového pojetí. Našlapané kvapíky občas zvolní pomalejší skladby a vše dohromady zdobí šťavnaté kytarové riffy a velký arsenál podařených melodií. V tomto směru Španělé skutečně vynikají a jejich schopnost neustále tahat další a další kvalitní melodické linky je obdivuhodná. Podobně jako v případě amerických HAUNT i zde máme nahrávku silně se opírající o tradiční heavy metal, přesto s velmi současným a příjemně přehledným soundem. Na každý pád lahůdková záležitost ve všech ohledech, a to i včetně patřičně stylového artworku obalu, který vlastně i ve svém naivním provedení jednoznačně prozrazuje žánrové vymezení nahrávky. Nepopírám, že mi dělá radost tato vlna mladších kapel hrajících muziku z dob, kdy jsem i já tahal kačera. Není to žádné vzývání „starých dobrých časů“, které rozhodně minimálně v bývalém Československu dobrými nebyly, ale zprostředkovat atmosféru doby, kdy se podobná muzika ještě jen utvářela se s ohledem na okolnosti těmto kapelám určitě daří.
Cítím v tom i trochu z odkazu amerických hairmetalových kapel, jen s tím rozdílem, že HAUNT mi oproti nim příjdou spíše jako hodní kluci, co chtějí jen hrát tradiční metal, než alkoholem a holkami zmožení zhýralci. Častější užití klávesových nástrojů především v úvodu několika skladeb tento osmdesátkový dojem ještě zvýrazňuje, ale zároveň ukazuje na zálibu skupiny v mnohém širším spektru hudby z předposlední dekády 20. století, než jen té kytarové.
Pustit se do coveru skladby, na které si už jeden metalista vylámal zuby je poměrně odvážným počinem. Song „Send Me An Angel“ od australské kapely REAL LIFE z roku 1983 je jedním z hitů první synth-popové vlny a jako takový stojí a padá s jednoduchým syntetizátorovým riffem. HAUNT ji pojali po svém, synth linku vyměnili za kytarový riff a dokázali udržet i její emocionální úroveň hlavně v refrénu. V jejich provedení skladba dostala nečekaný groove. Skvělá předělávka!
Slušný groove má však i zbytek zde zastoupených skladeb. Ono obligátní tvrzení, že album je určeno hlavně pro skalní fanoušky, kterých v poslední době rozhodně není málo, asi bude na místě. Zkusit by jej však mohli i s tvorbou skupiny neseznámení posluchači. Zároveň si však mohou od HAUNT poslechnout i kterékoliv jiné. Na kontě jich mají dost a že by nějaké vysloveně ztrácelo anebo naopak ty ostatní výrazně převyšovalo, se říct nedá. HAUNT zatím jedou, tak nasedejme, dokud je ještě čas!
Trevor William Church a spol. alias HAUNT chrlí jednu nahrávku za druhou. V tomto tempu ale stále zvládají nabízet i kvalitu, o kterou nám v heavy metalu jde především. Příjemná sbírka okořeněná jednou skvělou cover verzí.
7 / 10
Trevor William Church
- vokály, kytara, basa
Andres Alejandro Saldate
- bicí
Andy Lei
- kytara
Sammy Harman
- basa
1. Serenade
[video]
2. Locked Out
3. Steel Mountains
4. Return To Sender
5. Send Me An Angel
6. Dreamers
7. One Chance
8. Visions
Dreamers (2024)
Golden Arm (2023)
Hell Tracks (EP) (2023)
Windows of Your Heart (2022)
Beautiful Distraction (2021)
Flashback (2020)
Mind Freeze (2020)
If Icarus Could Fly (2019)
Mosaic Vision (EP) (2019)
Burst into Flame (2018)
Luminous Eyes (EP) (2017)
Vydáno: 2024
Vydavatel: Self released
Stopáž: 31:25
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.